Vnitřní dítě v nás motivuje naše chování

Jak přejít od nevědomého ochraňování vnitřního dítěte, které se projevuje závislostmi, přepracováním… k vědomé komunikaci se svým vnitřním dítětem a péči o něj. 

Nejhlubší emoce pociťujeme prostřednictvím vnitřního dítěte. Právě tato naše osobnost umí opravdu milovat, důvěřovat, ale i trpět. Chceme-li prožívat plnohodnotné, pravdivé vztahy, je nutné být v kontaktu se svým vnitřním dítětem.

Kam zmizelo vnitřní dítě?

Narozením přijímá naše duchovní podstata lidskou podobu. Dítě je velice vnímavé a bezbranné.

V procesu kontaktování se s okolím rozvíjí své obranné a sebezáchovné mechanizmy. Kterými se chrání a zabezpečuje uspokojení svých potřeb. Z těchto mechanizmů se postupně vyvíjejí různá „JÁ“, vytvářející osobnost člověka. 

Vytvořili jsme si přesvědčení, že svět, ve kterém žijeme nemá rád citlivé a zranitelné lidi. Tak každodenním rozhodováním dostáváme do popředí „ochranářské“ podosobnosti. Které se snaží dítě v nás chránit, v přesvědčení, že být zranitelní a otevření je nebezpečné. Tím potlačujeme vnitřní dítě do nejhlubších hlubin svého nitra, až zapomeneme, že vůbec existuje. Zkuste si teď vzpomenout, kdy jste si naposled hráli, potěšili se pohledem na krásnou přírodu, mazlili se se zvířátkem, nebo se těšili vlastním bytím…?   

Podvědomě žijeme ze svých obranných a sebezáchovných mechanizmů

Jejich původní význam však je uspokojit skutečné potřeby dítěte v nás a postarat se o něj. Znáte potřeby svého vnitřního dítěte? Komunikujete s ním? Víte kdy se projevuje? Co říká a potřebuje? Co cítí, kdy k vám promlouvá právě vnitřní dítě?

Když si nejsme vědomi přítomnosti vnitřního dítěte a jeho potřeb, snažíme se mu vyhovět nevědomě, a v důsledku nefunkčně. Jedním z příkladů nefunkční „péče“ o vnitřní dítě je vytvoření si podobobnosti, která je posedlá prací. V přesvědčení, že čím více peněz vydělá, tím se bude cítit bezpečněji. Víme, že je to iluze. Tahle cesta vede k životu promarněnému vyděláváním peněz, a uspokojení to nepřináší. Zapomněli jsme totiž na dítě v sobě a jeho skutečné potřeby. Dítě se chce cítit v bezpečí. Ale to neznamená nutně mít haldy peněz, nebo se stát bezcitným rváčem a jít přes mrtvoly…. Mnoho ustrašených „zazobanců“ běhá po světě. 

Bezpečí dítěte vychází právě z citlivé a respektuplné komunikace s ním. A následného konání v životě. Ne, není to konkrétní věc, kterou potřebuje, nebo něco hmatatelného…Ve skutečnosti potřebuje úctu, respekt, naslouchání a zacházení, které respektuje jeho pocity a emoce. Ne potlačování a drezuru z přesvědčení, že se věci dělají tak nebo tak… 

Individuální přístup, empatie a tvořivost jsou klíče ke zdárné komunikace s dítětem v nás.

Rovněž za soutěživostí, touhou, nebo potřebou zvítězit, být nejlepší, je snaha o naplnění dalších potřeb vnitřního dítěte na nevědomé úrovni. Tou potřebou je 

láskyplné přijetí a ocenění. 

Dítě v nás nepotřebuje soutěžit, nepotřebuje vyhrávat – ve skutečnosti ne. Dítě v nás je bezbranné, hravé, kouzelné, milující, trpící, i moudré. Je nejblíže k duchovní podstatě a ví, že jsme propojení, všichni jsme jedno. 

Ví, že radost jednoho je radost všech.

Stejně jako bolest, smutek, nebo žal. Proto přirozeně potřebuje citovou oporu, uznání, soucit, bezpodmínečné přijetí a lásku. Touží být milované takové, jaké je, bez dokazování své hodnoty a jedinečnosti. 

Moudré dítě v nás ví, že je klenot hodný lásky. 

Nádherná zářivá bytost s obrovským potenciálem, která má hodnotu už svým samotným bytím. Nepotřebuje se porovnávat, nebo být srovnáváno a stavět se tak nad nebo pod někoho. Ono ví, že všichni jsme jedineční, každý svým vlastním způsobem. 

Touží po lásce, opoře.

Ale v průběhu kódovacího období (od početí do věku 9 let) se vlivem prostředí naučí, že si to všechno musí zasloužit. Nechápe to, nedává to smysl, bolí to a nechce to přijmout. Ale protože všichni okolo říkají a chovají se tak, že nic není zadarmo. A všechno je potřeba si zasloužit a není hojnost pro všechny, jenom pro vyvolené… Tak začíná soutěžit a chtít být vyvolený.  A když to nevyjde, tak je zklamáno a jedno z prvních emocionálních zranění je na světě. 

A s ním i neblahý limbický otisk. 

Přicházejí další a další otisk. Nejdřív v prenatálním období, u porodu, v dětství prostřednictvím fyzických rodičů. Okolí ho učí lži a nepravdě o světě. Později, v oficiální dospělosti, si uštědřujeme emocionální zranění sami tím, že zapomínáme na dítě v sobě.

A chceme se vždy a všude chovat dospěle, uvážlivě a správně. Stáváme se upjatými, unylými a chorými. Více o limbickém otisku najdete v mém článku: Limbický otisk = dat sem link na blogový článok č.1

Dítě z nás ale nikdy neodejde. 

Nikdy nevyroste. Nikdy neumře, nezmizí. Je s námi po celý život a podvědomě řídí každé naše konání.

Je v nás i rodičovská podosobnost. 

Ta podvědomě chrání naše dítě. Dělá to jedním naučeným způsobem – skrze modely zacházení s dětmi, které jsme automaticky přebrali ze svého domácího prostředí. Tam, kde jsme vyrůstali. Ty ale povětšinou už neprospívají našemu růstu. 

Většině z nás se nedostalo uspokojivé rodičovské péče. 

A tak jsme si nevypěstovali plnohodnotné vnitřní rodiče pro své vnitřní dítě. 

Každý z nás si nese emocionální zranění, ovlivňující každodenní život. 

Mnoho našich „nepochopitelných a neadekvátních reakcí, za které se sem tam i stydíme, pocházejí z dílny vnitřního dítěte. Sedícího v tmavém koutě našeho nitra, zapomenuté a opakovaně zraňované. Cítí se nemilované, bez opory a péče. 

Obviňovat své rodiče nemá smysl, nic se tím neřeší. Rodiče skutečně dělají to nejlepší, i když to to nejlepší není. 

Smysl má porozumět svému vnitřnímu nastavení a přenastavit si ho. 

S vnitřní rodinou a limbickým otiskem na toto téma pracuji v on line programu ZnovuZrození Lásky. A výsledky přinášejí trvalé změny v životech klientů.

Link na program ZZ lásky tady: dám ja

Dospělý, kterému záleží na dítěti v sobě.

O tom, co je pro nás prospěšné v přítomnosti už rozhodujeme sami. 

Cesta osobního rozvoje vede přes pěstování a rozvíjení dospělého „JA“.

Přejít od nevědomého ochraňování vnitřního dítěte k vědomé komunikaci se svým vnitřním dítětem a péči o něj. 

Přejít k vědomému naplňování jeho potřeb a vědomému pěstování vzájemného, láskyplného vztahu. Stát se uvědomělým dospělým, kterému záleží na vnitřním dítěti v sobě. Pokud jsme své vnitřní dítě zanedbávali, může se cítit nemilované. Bez opory, vystrašené a odcizené. V každodennosti se tento deficit kontaktu může projevovat přejídáním se, kouřením, alkoholem, drogami, nadměrným pracovním vytížením… 

Je nutné a prospěšné rozvinout schopnost být sám sobě plnohodnotným rodičem = Vědomě odhalovat potřeby dítěte a účinně je naplňovat.

Video link tady:

Program ZnvouZrozená lásky tady: